Zaprodal Československo Sovětskému svazu? Vycházejí kontroverzní paměti prezidenta Beneše

Během druhé světové války byla podepsána důležitá smlouva mezi ČSR a SSSR. V Moskvě ji 12. prosince 1943 dojednal prezident Edvard Beneš. 

Stalo se její vinou později Československo sovětským vazalem? Nebo naopak přispěla k účinnému boji proti nacistickému Německu? Ve svých „Pamětech“, které vyšly v roce 1947, Beneš hájil svůj postup a vyjádřil naději, že Československo se i díky Stalinově souhlasu jednou provždy zbaví sudetských Němců. Benešovy „Paměti“ si můžete jen u nás stáhnout za zvýhodněnou cenu 340 korun.

Přinášíme celou třetí kapitolu v sedmé části „Pamětí“, kde Beneš popisuje, jak k podpisu v Moskvě došlo. Po svém návratu z moskevské konference, sdělil mi britský ministr Antony Eden, že při jednání v Moskvě byla otázka naší smlouvy zcela vyjasněná a že se tudíž nestaví nic v cestu mé návštěvy Moskvy a podepsání smlouvy Sovětsko-československé. 

Text mého návrhu smlouvy, který jsem už 22. srpna 1943 vyslanci Bogomolovovi předložil, byl mezi námi a sovětskou vládou diskutován v měsících srpnu, září a říjnu 1943 a byl tudíž před mou cestou plně rozhodnut. Moskvě byl pak v některých podrobnostech vyslancem Fierlingerem a zahraničním ministerstvem moskevským doplněn. Hned druhý den po mém příjezdu, tedy 12. prosince 1943, byl Molotovem jménem Sovětského svazu a velvyslancem Zdeňkem Fielingerem, jménem Československé republiky a za přítomnosti Kalininovy, mé, Stalinovy, Vorošilovy a řady našich politických a vojenských činitelů slavnostně podepsán a pak hned ratifikován text Smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik. 

Zněl přesně takto: Prezident Československé republiky a prezidium Nejvyššího sovětu Svazu sovětských socialistických republik, přejíce si pozměnit a doplnit smlouvu o vzájemné pomoci existující mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik podepsanou v Praze 16. května 1935 a potvrdit ustanovení dohody mezi vládou Československé republiky a vládou Sovětského svazu o společném postupu ve válce proti Německu podepsané 18. července 1941 v Londýně, přejíce si spolupracovat po válce o udržení míru a zabránění novému útoku ze strany Německa a zabezpečit trvalé přátelství a poválečnou vzájemnou mírovou spolupráci, rozhodli se sjednat za tím cílem smlouvu a určili jako své plnomocníky tyto: prezident Československé republiky Zdeňka Fierlingera, velvyslance Československé republiky v Sovětském svazu, prezidium Nejvyššího sovětu Svazu sovětských socialistických republik Vjačeslava Michajloviče Molotova, lidového komisaře zahraničních věcí. A ti vyměnivši své plné moci, jež shledali v úplném pořádku i vyhotovené v odpovídající formě, dohodli se na tomto: 

Článek 1 Vysoké smluvní strany dohodnuvše se vzájemně, že se sjednotí v politice trvalého přátelství a přátelské poválečné spolupráce, jakož i vzájemné pomoci, zavazujíce poskytovat jedna druhé vojenskou i jinou pomoc a podporu všeho druhu v nynější válce proti Německu a všem těm státům, které jsou s ním spojeny v útočných činech v Evropě. 

Článek 2 Vysoké smluvní strany se zavazují nevstupovat po dobu nynější války v žádná jednání s hitlerovskou vládou nebo s kteroukoliv jinou vládou v Německu, která se jasně nevzdá všech útočných záměrů, a nevést jednání ani nesjednávat bez vzájemné dohody žádného příměří nebo mírové smlouvy s Německem nebo s kterýmkoliv jiným státem s ním spojeným v útočných činech v Evropě.  

Článek 3  Potvrzujíce svou předválečnou politiku míru a vzájemné pomoci vyjádřenou v jejich smlouvě podepsané v Praze 16. května 1935, vysoké smluvní strany se zavazují, že v případě, že by jedna z nich byla zavlečena v poválečné době do válečných akcí s Německem, které by obnovilo svou politiku Drang nach Osten, nebo s kterýmkoliv ze států, který by se spojil s Německem přímo nebo v jakékoliv jiné formě, v takové válce druhá vysoká smluvní strana neprodleně poskytne smluvní straně zavlečené takovým způsobem do válečných akcí veškerou vojenskou i jinou podporu a pomoc, které jsou jí k dispozici. 

Článek 4  Vysoké smluvní strany majíce na zřeteli zájmy bezpečnosti každé z nich jsou dohodnuty o těsné a přátelské spolupráci v době po obnovení míru i o tom, že budou jednat ve shodě s těmito zásadami vzájemného respektování své nezávislosti a svrchovanosti, jakož i nevměšování do vnitřních věcí druhého státu, jsou dohodnuty v tom, že budou vyvíjet měřítku co možná nejširším své hospodářské styky a poskytovat si vzájemně veškerou možnou hospodářskou pomoc po válce.  

Článek 5  Každá z vysokých smluvních stran se zavazuje neuzavírat žádného spojenectví a neúčastnit se žádné koalice namířené proti druhé vysoké smluvní straně.  

Článek 6  Tato smlouva vstupuje v platnost ihned po podepsání a podléhá ratifikaci v době co možná nejkratší. Výměna ratifikačních listin bude provedena v Moskvě co možná nejdříve. Tato smlouva zůstává v platnosti po dobu 20 let od okamžiku podepsání, přičemž jestliže jedna z vysokých smluvních stran ke konci stanoveného dvacetiletého údobí neučiní do 12 měsíců před uplynutím lhůty sdělení o svém přání vypovědět smlouvu, platnost její bude se prodlužovat na dalších pět let, a tak pokaždé, dokud jedna z vysokých smluvních stran neučiní do 12 měsíců před uplynutím běžícího pětiletí písemného oznámení o svém úmyslu ukončit její činnost.  

Na potvrzení toho plnomocníci podepsali tuto smlouvu a připojili k ní své pečeti.  Sepsáno ve dvou vyhotoveních, každé v jazyce československém a ruském. Obě znění mají stejnou platnost.  Moskva 12. prosince roku 1943. Z plné moci Prezidia Nejvyššího sovětu Vjačeslav Molotov v. r., z plné moci prezidenta Československé republiky Zdeněk Fierlinger v. r. 

Současně byl námi a vládou sovětskou podepsán zvláštní protokol ke smlouvě o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik sjednané 12. prosince 1943, který byl tzv. polskou klauzulí a vyhovoval našemu přání po příští dohodě s Polskem. Zněl takto:

Při sjednání smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, smluvní strany ustanovily, že v případě, že k této smlouvě projeví přání přistoupit kterákoliv třetí země, která hraničí s Československou republikou nebo Svazem sovětských socialistických republik a byla v této válce předmětem německého útoku, bude jí dána možnost po vzájemné dohodě vlád Československé republiky a Sovětského svazu podepsat tuto smlouvu, která takto nabude povahy trojstranné smlouvy. Tento protokol byl sepsán ve dvou vyhotoveních, každé v československém a ruském jazyce. Obě znění mají stejnou platnost. 

Moskva 12. prosince 1943, Vjačeslav Molotov a Zdeněk Fiellinger.  

O smyslu a významu této smlouvy pro nás, pro Sovětský svaz a pro ostatní Evropu, jsem promluvil v Moskevském rozhlasu 21. prosince před svým odjezdem zpět do Londýna. Myslím, že všecko to, co jsem tehdy řekl, všecky další události pak potvrdily. Pokládal jsem svou cestu a vše, co během ní bylo pro Československo uděláno, za veliký úspěch naší politiky. Mezinárodní veřejnost, která cestu sledovala s velikým napětím, také tak tyto události hodnotila. Ke své řeči, jíž jsem tehdy z Moskvy pronesl do Prahy a na Slovensko, jsem dodal ve svém referátě v londýnské státní radě ještě toto: 

A - Chápeme tuto smlouvu jako jeden z článků poválečného systému bezpečnostního, jehož jiným, zvlášť důležitým článkem po našem soudu je a bude také smlouva britsko-sovětská z 26. května 1942 a která stejně jako tato naše smlouva zapadne do všeobecného bezpečnostního systému Světového, jehož se účastní také Spojené státy, Francie a ostatní státy spojenecké. Pro nás pak smlouva ta celým svým charakterem, svým dvacetiletým trváním a automatickým obnovováním znamená trvalou obranu proti novému vzmachu pangermanismu, proti Drang nach Osten a proti novému banditskému dobývání německého Lebensraumu, je garancí našich hranic a také zárukou, že se už nikdy nebude opakovat Mnichov. Znamená to jedním slovem veliké zajištění naší samostatnosti a naší republiky, jakého jsme dosud neměli.  

B - Náš společný plán a přání spojit se v této politice obrany proti německému imperialismu s Polskem samostatným, demokratickým k nám oběma přátelským, je upřímný, opravdový a naprosto pevný. Mohlo by to znamenat definitivní vyřízení všech sporů mezi námi třemi a připravení bezpečné budoucnosti těchto tří slovanských národů a států, stejně jako definitivní zajištění míru ve východní a střední Evropě a tím snad v Evropě vůbec proti spojenectví a svorné spolupráci těchto tří slovanských států k ochraně míru v této části světa. Nemohlo by se v budoucnu Německo už nikdy odvážit vyprovokovat novou světovou válku. Dohoda taková mohla by tudíž mít i pro celoevropský mír v budoucnosti význam nejdalekosáhlejší. 

V Moskvě jsme byli zajedno, že o takovouto dohodu usilovat v budoucnosti nepřestaneme, znamenalo by to dohodu Čechoslováků Poláků, dále Ukrajinců, Bělorusů a Rusů, dohodu, jaké mezi těmito slovanskými národy nikdy dosud nebylo. Není to usilování o nějaký nový a zvláštní panslavismus, je to usilování o definitivní zaražení historického německého banditství a pangermánského imperialismu svobodnou spoluprací tří svobodných, samostatných a demokratických států slovanských. 

A to je náš plán a naše přání. Jen na nás všech záleží, aby byl vyplněný. Němci udělají vše, aby se podařit nemohl. Fašismus a nacismus uvidí v něm svou velikou zkázu. Mělo by tudíž být pro nás všechny výzvou, abychom přes okamžité nesnáze obtíže a spory využili této války a těchto ohromných historických událostí ke svému sblížení a vyrovnání všeho toho, co ještě mezi námi sporného zůstalo. Sotva kdy v historii bude proto chvíle tak příznivá. Dovedeme-li tyto úkoly splnit. Prokázali jsme velikou službu nejen sobě, ale i ostatním mírumilovným národům Evropy a celému světu.