Intrikán, který všechny přežil. Sieyes a Francouzská revoluce

Přečtěte si ukázku z knihy novináře a badatele Vladimíra Vokála o neuvěřitelném zjevu Francouzské revoluce. Abbé Sieyes žil v letech 1748-1836. Proklouzl jako horký nůž máslem napínavým obdobím francouzské historie a přežil. Jeho životopis může sloužit jako nekompromisní zrcadlo politické současnosti.

„Jestliže bude souzen, je jasné, že bude mrtev!“ prohlašuje na adresu krále na podzim roku 1792 Danton. Vůdci umírněných girondistů si tuto nekompromisní realitu uvědomují, a také proto se snaží proces co nejvíce oddálit. A jak se v téhle zapeklité situaci zachová Emmanuel Joseph Sieyes? Zatím vyčkává a kloní se spíše k příznivcům mírnějšího rozsudku, raději by podpořil referendum, v němž by o osudu Ludvíka XVI. rozhodli všichni Francouzi. 

Od bývalého člena organizace konstitučních monarchistů Société des Trente i konzervativního Klubu Valois, návštěvníka roajalistického Salónu madame de Stael a přítele králových přívrženců Baillyho a Lafayetta se zřejmě nedá předpokládat nic jiného. Přesto zbytek sympatizantů bývalého královského dvora v Konventu očekával více pomoci. Té se však od Sieyese dočká málokdo. 

Abbé se za žádnou cenu nechce kompromitovat přátelením s kontrarevolučními živly, zvlášť poté, co je svědkem zběsilého zářijového zabíjení vězňů, za které byla odpovědná radikální část pařížské Komuny. Brutálně zavražděnou nevinnou obětí se stala mimo jiné i nebohá princezna de Lamballe, která odnesla nenávist lůzy vůči její přítelkyni, královně Marii Antoinettě. Sieyes se nechce dočkat něčeho podobně drastického, a proto se raději kloní k většině, zatím tedy k umírněným girondistům. 

I ti však bývalého krále chtějí potrestat, i když nikoliv smrtí. Žaloba na krále je vznesena 16. října 1792, přesně rok před popravou Marie Antoinetty, a 7. listopadu se Konvent rozhoduje, že bude žalobcem a soudcem v jedné osobě. Saint-Just, podle něhož král musí buď vládnout, nebo zemřít, nekompromisně požaduje krátký a jednoznačný verdikt: „Král je vrah z Bastlily, z Nancy, z Martova pole, z Tournay i Tuilerií. Který cizinec, který nepřítel vám způsobil více zla?“ 

Girondisté chtějí proces odložit, ale policie objevuje zazděnou „železnou skříňku“ s kompromitujícími dvorskými materiály, v nichž se prokazuje, že král tajně vyjednával s nepřítelem. Do té doby váhající Robespierre od tohoto okamžiku požaduje odsouzení monarchy a v Konventu konstatuje: „Nemáte vynést rozsudek pro člověka, nebo proti němu, ale učinit opatření pro veřejné blaho a vykonat akt národní prozíravosti.“ 

6. prosince je s konečnou platností jmenována komise, pověřená shromážděním obžalovacího materiálu proti Ludvíku Kapetovi, jak je král nazýván svým občanským jménem. Samotný proces je zahájen 11. prosince 1792 žalobou, přednesenou poslancem Lindetem, budoucím umírněným členem Výboru veřejného blaha. Žaloba přinesla velmi povrchní historický přehled prohřešků Ludvíka XVI. v jednotlivých etapách revoluce a přiblížila obojakou politiku krále vůči Francii i zahraničním interventům. 

O dva týdny později, bezprostředně po Štědrém dnu, přečetl králův advokát de Seze propracovanou obhajobu, popírající královu vinu a připomínající monarchovu nedotknutelnost, kterou zajišťovala „Ústava z roku 1791“. Toho se chytli také girondisté a Vergniaud připomněl, že zmíněná nedotknutelnost může být zrušena pouze lidem, tedy veřejným referendem. 

Proti byl Robespierre: „Lid už rozhodl dvakrát o osudu Ludvíka XVI. Prvně, když se chopil zbraní, aby ho svrhl z trůnu a vyhnal, a podruhé, když dal jasný signál a uložil zákonodárcům povinnost odsoudit ho jasným způsobem pro blaho vlasti a pro příklad světu. Vystavovat stát vládní krizi tváří v tvář nepřátelům, kteří se proti nám spojili, není nic jiného než přivést nás znovu ke království cestou anarchie a nesváru.“ 

V prosinci Konvent rozhoduje, že rozsudek má být vynesen 14. ledna 1793, a shromáždění má odpovědět na tři základní otázky: Je Ludvík Kapet vinen ze zločinu spiknutí proti veřejné svobodě a úkladům proti národní bezpečnosti? Je třeba, aby se národ vyjádřil k vynesení rozsudku? Jaký trest má být králi vyměřen? 

10. prosince předkládá Lindet jménem žalovací komise zprávu o Ludvíku XVI. Shromáždění naslouchá obsáhlému výčtu zločinů a dvojakostí svého bývalého pána ve všech kritických obdobích revoluce. Přestože zpráva neobsahuje žádný konkrétní důkaz o vině, poslanci jsou natolik ohromeni účinkem a silou Lindetových slov, že ji berou jednoznačně na vědomí. Den nato je vyslýchán samotný král. 

Jde o důstojný akt, při němž tento zdrcený otec a manžel bez lítosti a pohnutí odpovídá na desítky dotazů a obvinění. Když se jej Barere snaží konfrontovat s konkrétními činy, uvedenými v Lindetově zprávě, Ludvík jednoduše odpovídá, že si na nic podobného nepamatuje a přenáší odpovědnost na konkrétní ministry, kteří vykonávali v danou dobu exekutivní činnost. 

Když mu poslanec Valazé nechává přednést průkazné listiny s jeho podpisem, odmítá uznat jejich pravost. Příznivý dojem z výslechu pokazil pouze okamžik, kdy byla králi přinesena tajná železná skříň z Tuilerií, kterou kdysi zhotovil se svým kovářem Gamainem a v níž bylo ukryto několik kompromitujících materiálů, dokazujících navázanost dvora na některé významné revoluční osobnosti včetně Mirabeaua, Lafayetta, Talleyranda, republikánského generála Dumourieze a dalších. Odmítl uznat, že dal skříň zhotovit a neidentifikoval ani klíč, který měl sám vyrobit. 

Touto očividnou lží proti sobě poštval mnoho svých bývalých příznivců. Sieyes naslouchá královým slovům s rozpaky. Jejich vztah nebyl vždy jednoznačný. Od počátečních neshod, přes pozdější náklonnost, až po konečnou netečnost. Abbé chápe, proč Ludvík neříká celou pravdu. Je to jemu tolik známý strach, který mu velí bránit se jakýmikoliv prostředky až do konce. Přesto očekával od krále v tak krizovém okamžiku mnohem více. Je učiněn ještě jeden pokus. 

Umírněný girondista Buzot, který se za pár měsíců otráví jako štvanec během útěku do jeskyní u Saint-Emilionu, podá návrh na vyhnanství pro všechny Bourbony, včetně Filipa Orleánského, králova bratrance, zvaného Égalité. Jak jinak v téhle spletité situaci zachránit králi život? Hora, jejímž členem vévoda Orleánský je, však prohlédne úhybný manévr girondistů a ústy svého tribuna Chabota prohlásí: „Předstírá se v tomto okamžiku, že osud orleánské větve je svazován s osudem krále, aby snad mohli být všichni zachráněni, nebo přinejmenším, aby byl zmírněn rozsudek nad Ludvíkem Capetem?“ 

Návrh nakonec nebyl přijat, a to i přes to, že pro něj hlasoval i Robespierre, který nechtěl, aby byla Hora ztotožňována s politikou orleánského rodu. Sieyes prožívá na konci roku 1792 obrovské dilema. Uvědomuje si, že otázka odsouzení krále se stává tématem, jež ovlivní politický vývoj Francie na dlouhou dobu dopředu. Dějiny narýsují jasnou linii: to, co bylo před rozsudkem, a to, co následovalo po něm, ať už bude rozsudek jakýkoliv. Historik revoluce Lamartin tvrdí, že navzdory vlivu postupně sílících Robespierrových názorů chtěl abbé za každou cenu zachránit králův život, přestože si uvědomoval jeho vinu. 

Jeho současníci říkají, že hlavním důvodem, proč nebyl zpočátku pro královu popravu, byly jeho osobní sympatie ke královské rodině. Kromě toho se však Sieyes domníval, že na zachování králova života závisí udržení mezinárodní stability. „Král může být rukojmím za mír,“ konstatoval abbé. Vina nad králem je při závěrečném nekonečném hlasování vynesena 14. ledna jednomyslně. Není pochyb o tom, že panovník, utíkající před vlastním lidem, král, jenž se bojí svých vlastních poddaných, člověk, který si žádá ochranu zahraničních interventů a demokratické změny považuje za dějinný omyl, je vinen. Následně se má hlasovat o referendu. 

Přenechá Konvent nejdůležitější rozsudek na rozhodnutí lidu, nebo převezme do svých rukou dějinnou odpovědnost a rozhodne podle svého nejlepšího vědomí a svědomí sám? Není pochyb o tom, že shromáždění je pravým odrazem společnosti. Francie neměla nikdy před tím, ale ani dlouho potom ve svém nejvyšším zákonodárném sboru tolik skvělých osobností a pevných charakterů. 

Rozhodnutí je jasné. 278 hlasů pro referendum, 426 hlasů proti. Celá umírněná sněmovna je zděšena, první porážka girondistů je na světě. Před poslanci je tedy poslední pokus, který může zvrátit královu popravu, a tím je tajné hlasování. Ale Hora žádá transparentnost. „Skrývá snad někdo své názory a stydí se za ně?“ hřímal z tribuny Robespierre. 

Jednání o rozsudku mělo být kromě toho ještě otevřené veřejnosti a radikalita pařížské lůzy byla tak známá, že se většina poslanců zalekla rozhněvaných sněmovních tribun. A podle toho také hlasování nakonec dopadlo. Marné byly výhrůžky z ciziny. Neúčinné byly hrozby občanské války ve vzbouřeneckých regionech. Konvent překročil pomyslný Rubikon a rozhodl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. 

Pro trest smrti bez odkladu se v konečném hlasování rozhodlo 361 poslanců, proti bylo 334 a 26 zákonodárců hlasovalo pro trest smrti s odkladem. O rozsudku tudíž rozhodla většina jediného hlasu. Králův advokát, ctihodný Malesherbes, málem celou situaci neunesl a nebyl daleko od fyzického zhroucení. Celý zdrcený nebyl schopen dokončit jedinou větu a žádal, aby královi obhájci mohli vystoupit druhý den s odvolací řečí. Vše bylo marné, prodloužení procesu bylo okamžitě zamítnuto. 

Napjatý Sieyes bedlivě sledoval všechna hlasování. Pokaždé správně uhodl rozložení sil a hlasoval s většinou. Ve chvíli, kdy byl vyzván, aby se vyjádřil k trestu, vstal, za hlubokého ticha v sálu se jako stín přiblížil k tribuně a téměř neslyšně pronesl osudovou větu: „La mort, sanse frase, smrt bez okolků.“ Věta jej proslaví, ale zároveň navždy označkuje jako regicide, královraha. Jaké pohnutky mohly silně věřícího kanovníka dovést k tomuto rozhodnutí? 

Odpověď není možné hledat na úrovni viny, či neviny Ludvíka XVI. Šlo jednoduše o následné směřování revoluce, jejíž stávající představitelé toužili vykročit za vytvořením nové společnosti bez vzpomínek na chmurnou minulost. A samotná existence, holý život absolutistického monarchy, který byl nesporným symbolem starého režimu, jim v tom jednoznačně bránila. Snad i proto se Sieyes rozhodl pro nelehkou budoucnost královraha. Neexistuje v jeho životě okamžik, kdy by svého rozhodnutí jakýmkoliv způsobem litoval. 

I při deportaci do Bruselu v roce 1815 prohlásil, že nikdy „…ani na okamžik nezalituje svého rozhodnutí.“ Na druhé straně je třeba přiznat, že králova smrt vzbudila u samotných soudců nebývalou lítost. Například Danton odsoudil zasahování evropských velmocí do procesu slovy „…žasnu nad troufalostí cizích mocností, které hodlají ovlivnit naše rokování.“ 

Při hlasování o vině a o referendu zůstal dokonce doma. Když však byli všichni absentéři vyzváni, aby se dostavili, přišel i on. Se smutkem v duši, protože důvod jeho absence nebyl pouhé slabošství a nerozhodnost. Když se 16. ledna vrátil do Konventu, měl oči plné slz a jeho odpuzující tvář budila dojem nekonečné únavy. Osud tomu chtěl, že strávil uplynulé noci u lože umírající manželky. Hlasoval pro smrt. Ten, na něhož zahraniční interventi spoléhali vzhledem k vynaloženým finančním prostředkům nejvíce. Ale nikoliv s nadšením. To vše proto, aby nebyl odhalen jeho příklon k Bourbonům. Ne! Danton nebyl neúplatný. Na to příliš miloval život, a možná i proto si osud jako protiváhu vybral smrt jeho nejmilovanější ženy. 

„Nepodplatitelný“ nemohl noc před rozsudkem spát. Robespierre neměl rád slovo smrt a nerad se stavěl do role soudce. Při vynesení rozsudku jevil známky pohnutí. Nic to však nezměnilo na následném nekompromisním tónu jeho slov: „Ti, kdo usilují o to rozcitlivět srdce pro tyrana na úkor lidskosti, si zaslouží být stíháni jakožto rušitelé veřejného klidu.“